Kloi se vynořila z lesa a chvatně postupovala k vysoké, zubaté skále. Její obrys zlověstně vystupoval proti šarlatové obloze ani ne míli před ní. Vlčí tesák, tak tomu místu říkali její mladí kolegové z cechu alchymistů.

I když, kolegové… Nikdy ji tak pořádně nebrali. Doposud ji k ničemu pořádnému nepustili. Kdyby se sama tolik nesnažila, neuměla by doteď ani základy. Trvalo celé měsíce, než se jí povedlo získat od Erina slib, že se za ni u mistra přimluví. Nakonec jí řekl, že prý dostane šanci, pokud projde iniciačním rituálem. Tím bylo splnění úkolu získat vejce fénixe. To se navíc nachází pouze na Vlčím tesáku a lze získat jen o půlnoci, když je dospělý pták pryč.

Z přemítání ji vyrušilo táhlé zavytí vlků. Čím blíž ke skále byla, tím hlasitěji se ozývalo. Shodila tedy ze zad tornu a začala v ní horlivě hledat. Po chvíli z ní vytáhla železnou kouli o VELIKOSTI pěsti. Z té trčel kus provazu, který však nožem trochu zkrátila. Pak se postavila na nejbližší pařez a hleděla do šera na protější stranu louky.

O chvíli později se v dálce objevil pohyb. Neváhala a škrtla nožem o ocílku zavěšenou na opasku. Zápalná šňůra se rozhořela a ona hodila kouli kus před sebe. Pak se přikrčila za pařez a začala tiše počítat. Vytí se blížilo a rušilo ho jen tlumené prskání doutnáku opodál. Když se dostala k číslu čtyři, ozvala se ohlušující exploze a k nebi vyšlehl oslnivý plamen. Vzduchem prolétly kusy železných střepin a zabodaly se do stromů kolem. Ozvalo se zoufalé kňučení a poranění tvorové následovali své vyděšené druhy na útěku. Když se ujistila, že jsou pryč, pokračovala v cestě. Půlnoc se rychle blížila, takže nebylo času nazbyt. Na úpatí skály vytáhla z batohu lahvičku a bez váhání ji celou vypila. Brzy se dostavil účinek a sliny jí v ústech zhořkly. Olízla si dlaně a začala šplhat vzhůru jako pavouk.

U vrcholu skály zpomalila a počkala, až se měsíc skryje za mrak. Pak se pomalu protáhla přes okraj a vleže sledovala prostor před sebou. Na vrcholu skály bylo pouze menší prostranství s pár keři a mezi nimi viděla siluetu fénixe. Opatrně se ještě trochu posunula, když tu cosi zadrnčelo. V následující vteřině se fénix rozhořel. Zůstala vyděšená a překvapená. Chvíli tvora pozorovala, než se zklamaně posadila.

„Já kráva,“ zamumlala. Na zemi kousek od ní ležel kovový drátek, který vedl k hořící slámě ve tvaru fénixe. Její „kolegové“ si z ní prostě vystřelili. Nikdy neměli v plánu dát jí šanci. Byla zklamaná. Než však plameny dohořely a když měsíc ozářil krásu Erinejských plání, něco se v ní změnilo. Začala si užívat krásu toho místa a okamžiku. Došlo jí, že si bude muset vždycky poradit sama. A že to zvládne.